Search

Příspěvek se zabývá aplikační praxí nejvyššího státního zástupce v oblasti jeho zvláštní žalobní legitimace podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního a související judikaturou správních soudů. Analýza představuje celkový pohled na jednotlivé případy a jejich ucelený přehled. Mimo jiné následně ukazuje, že s výjimkou oblasti práva stavebního a životního prostředí dochází k výrazným rozdílům jak v počtech, tak i v oblastech podaných žalob k ochraně veřejného zájmu v jednotlivých letech. Z výsledků výzkumu vyplývá, že převážná většina těchto žalob směřuje k zrušení potenciálně nezákonných rozhodnutí v oblastech dopravních přestupků, nostrifikace zahraničních titulů a oblasti licencí fotovoltaických elektráren – jedná se tedy o velice úzké výseče správního práva, ve kterých nejvyšší státní zástupce ingeroval s cílem zrušení nezákonných rozhodnutí vydaných ve větším množství obdobných případů. Posuzování samotné důvodnosti těchto žalob prošlo za dobu existence daného ustanovení soudního řádu správního výrazným vývojem způsobeným nikoliv snad změnou zákonné úpravy, ale judikaturou správních soudů a následně Ústavního soudu. Tyto závěry autor příspěvku podrobuje kritice. Připravovaná novela soudního řádu správního však počítá s variantou změny uvedeného ustanovení, která by odkazované nekoncepční dopady této judikatury pravděpodobně překonala a napříště umožnila soudům širší přezkum aktivní žalobní legitimace nejvyššího státního zástupce.

Zatímco otázky aplikace cizího práva při rozhodování ve věcech civilního práva jsou tradičně předmětem zájmu právní nauky, problematika aplikace cizího veřejného práva správními orgány byla v odborné literatuře tematizována jenom zřídka. Důvod je přitom zřejmý: Aplikace cizího práva v soukromoprávních věcech byla státy tradičně připouštěna, protože režimy civilního práva v různých jurisdikcích byly považovány za vzájemně rovné. Co se týče práva veřejného, státy takovou rovnost v zásadě nepřipouštěly a naopak vyžadovaly, aby bylo při rozhodování ve věcech veřejného práva rigidně aplikováno vnitrostátní správní právo. I za této situace lze ovšem v našem právním řádu identifikovat případy, kdy je správnímu orgánu svěřena pravomoc rozhodovat ve věcech veřejného práva a současně má tento správní orgán aplikovat cizí správní právo. Skutečnost, že takové situace nejsou konvenčními, implikuje řadu praktických aplikačních problémů, které mohou v těchto komplikovaných situacích nastat.