Search

Základním výzkumným cílem článku je objasnit příčiny a důsledky zapojení některých sociálních vědců do procesu dokazování v oblasti protiextremistického působení práva. Výzkumná otázka zní: jakým způsobem došlo k relativně silnému zapojení některých sociálních vědců do protiextremistického působení v ČR a jakým způsobem bylo toto zapojení vnímáno ve veřejné sféře? Článek je pojat jako kvalitativní studie, která využívá analýzy veřejné politiky, historické metody a srovnávacího přístupu. V části o právních předpokladech budou využity i metody právní analýzy, ale článek je dominantně psán ze sociálněvědní perspektivy a neobsahuje komplexní zpracování právní úpravy soudního znalectví a její soudní praxe. Autor vychází především z primárních pramenů, kterými jsou úřední dokumenty z resortů vnitra a spravedlnosti, dále pak soudní rozsudky a další rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. V článku bude primárně věnována pozornost využití politologie a příbuzných oborů.

Studium různých forem přináležení a vztahování se k místům a více či méně místně vázaným společenstvím má v sociologii dlouhou tradici. Text představuje dílčí závěry z výzkumu bydlení samostatně žijících osob. Domov je pro účely této studie pojímán jako etnografický kontext a také jako jeden z mnohovrstevnatých konceptů praxe, který strukturuje jednání lidí. V návaznosti na kritickou geografii domova Blunt a Dowling chápeme město jako jednu z významných vrstev domova. V textu identifikujeme tři způsoby budování a prožívání domova samostatně žijících, a to „domov jako volbu“, „domov jako projekt“ a „domov prožitý“. Dále ukazujeme, že město je z hlediska prožitku ambivalentním prostorem, který poskytuje specifické požitky, současně však může aktivizovat negativní prožívání samostatného bydlení či single statusu.

Význam sportu jako sociální praktiky zůstává ukryt na okraji sociologického zájmu. Tento článek se snaží reflektovat sociální význam sportu skrze sociologickou interpretaci transformace jachtingu v Československu (a později v České republice) po Sametové revoluci. Na tyto se sportem spjaté proměny je nahlíženo jako na důsledky širších socio-kulturních, ekonomických a politických transformací. Autor vychází z etnografického výzkumu a konstatuje, že během komunistické éry v Československu, kdy byl jachting pokládán za ‘buržoazní sport’, ve skutečnosti zažíval ‘zlatý věk’ okouzlení. S oporou ve Weberově konceptu odkouzlení a následném vývoji v soudobé sociologii článek ukazuje, jak došlo k ohrožení tohoto dřívějšího kouzla procesem odkouzlení, který nastal po roce 1989, a kterak v současnosti můžeme sledovat opětovné znovuokouzlení.

Produktem neziskové organizace jsou změněné lidské osobnosti (Drucker 1993). V mnoha oblastech (sociální, výchova a vzdělávání, politická) proto nemůže nezisková organizace - na rozdíl od organizace ziskové - reagovat přímo na přání svého zákazníka. Cíle organizace a společnosti jsou totiž často v protikladu s tím co, si přeje zákazník (klient) neziskové organizace. Rozdílnosti mezi neziskovou a ziskovou sférou se projevují i při použití marketingového řízení. Zpráva o stavu neziskového sektoru (2009) uvádí, že neziskové organizace trpí nedostatky v oblasti marketingového řízení. Autorem předložená studie si klade za cíl přispět k odpovědi na otázku, proč tomu tak je. Nejdříve charakterizuje, jaký marketing neziskové organizace v současné době realizují, a následně uvádí faktory, které mají zásadní vliv na jeho úroveň (např. velikost, právní forma, zaměření činnosti organizace, aj.) Studie je založena na detailní analýze webových stránek organizací regionu NUTS II - Severovýchod. Metodicky bylo využito Evidence nestátních neziskových organizací administrované Ministerstvem vnitra ČR.

Současné české pohřební obřady výrazným způsobem navazují na dobu vlády komunistického režimu, během kterého se celkem úspěšně podařilo nahradit velkou část náboženských pohřbů pohřby sekulárními. Na pozadí tohoto postupu studie popisuje a analyzuje současnou pohřební praxi, přičemž vychází ze dvou výzkumů, které se vzájemně doplňují. Obecné údaje o rozšíření preferencí současných obyvatel České republiky a zejména Středočeského kraje a Prahy pro náboženský, občanský nebo dokonce žádný pohřební obřad autorka čerpá z reprezentativního sociologického šetření ISSP 2008 - Náboženství III. Hlubší vhled do současné pohřební praxe pak vychází z kvalitativního terénního šetření provedeného autorkou ve třech lokalitách Středočeského kraje. Kombinace těchto dvou datových zdrojů umožňuje nejen popsat současné sekulární a náboženské pohřby, zachytit jejich rozšíření a významy, ale i objasnit stávající situaci, která je v evropském i celosvětovém kontextu unikátní. A to nejen vysokým zastoupením sekulárních pohřebních obřadů, ale zejména v posledních letech stále se rozšiřující praxí, kdy je tělo mrtvého pohřbeno bez jakéhokoliv kolektivního pohřebního obřadu.

Článek analyzuje autobiografické vzpomínky členů nejstarší generace Němců žijících v České republice. Pracuje s etno-koncepty "českých Němců a/nebo německých Čechů" (a "S/sudetských Němců") jako specificky emickými koncepty a/nebo přirozenými kategoriemi. Nejprve představuje sebe-kategorizace participantů a narativní praktiky, které daná komunita paměti sdílí. Ukazuje, jak tito lidé, kteří v České republice zůstali po odsunu většiny etnických Němců po 2. světové válce, rekonstruují své vidění minulosti. Analyzuje narativní formy užité v těchto autobiografických příbězích a váhu přítomnosti, jež spočívá na evokacích minulosti. Poslední část textu nabízí detailnější rozbor kolektivního obrazu První republiky i toho, jak jej daní mluvčí využívají při popisu, hodnocení a kritice dnešní situace (tj. situace českých Němců v České republice po roce 1989).

Změny demografického chování po roce 1989 jsou v tomto článku sledovány z perspektivy teorie difuze a vlivu masové komunikace. Stěžejní část je věnována obsahové analýze českého denního tisku v 90. letech 20. století a šetření zaměřenému na mladou českou generaci ve věku 18-30 let, na její percepci rodinné tematiky v médiích a na případné možnosti mediálního vlivu na její postoje a chování. Obsah českého denního tisku ukázal, že témata, která se týkala rodinné problematiky, nepatřila mezi nejčetnější a mohla by být nazvána „klasickými“. Rodina a reprodukce byly zmiňovány převážně v kontextu populačního vývoje a potratového zákona a etiky. Analyzované texty však ukazovaly pluralitu přístupů k těmto problémům a celkově nenabízely žádné ideologické či systematické směry diskusí o rodině. Navzdory poměrně slabému zájmu médií o tuto tematiku studovaná část mladé generace mediálním zprávám o rodině pozornost věnovala, i když se zřetelným selektivním přístupem. Působení médií pak vnímala především v oblasti nastolování témat k celospolečenské diskusi, vytváření populačního klimatu a celkové společenské atmosféry obklopující utváření a fungování rodiny.

Předchozí výzkum ukázal, že Česká republika jako postkomunistická země prošla v posledních letech rapidními změnami sociální struktury, jež doprovázel nárůst sociálních nerovností. Zajímají nás obecně rozšířené představy o chudobě a důvodech, proč jsou lidé chudí, a to jako důležitý kulturní faktor sociální politiky. Narážíme nicméně na nedostatek literatury, která se touto problematikou zaobírá. Analyzovali jsme proto datové soubory z Evropského výzkumu hodnot (z let 1991, 1999 a 2008). Zjistili jsme přitom, že obviňování chudých (blaming the poor) z lenosti a nedostatku vůle tvoří dominantní vysvětlení chudoby v České republice, která tímto dosahuje na nejvyšší příčku ze všech evropských zemí. Individuální osud, makrostruktura a societální příčiny jsou uváděny v daleko menším rozsahu. Obviňování chudých je spjato s politickou orientací a neváže se na žádné demografické charakteristiky našich respondentů. Toto komplexní rozložení názorů zůstává v letech 1991 až 2008 konstantní.

Cílem článku, který je situován na pomezí veřejné politiky a sociologie, je najít teoretickou a metodologickou oporu pro formulování postojů tzv. „neviditelných“ aktérů. Tento pojem je zaváděn pro účely článku ve snaze popsat fenomén aktérů, kteří nejsou ve veřejném prostoru vidět a slyšet a obtížně se s nimi v rámci policy analysis pracuje. Nejprve je pozornost věnována vymezení pojmu, poté je představena teoretická a metodologická opora, která čerpá z policy analysis a příbuzných oborů, a nakonec je přiblížen proces formulace zájmu „neviditelného“ aktéra na příkladu českých samoživitelek s tím, že jsou podrobně popsána rizika různých cest a způsoby, jak se s nimi vypořádat. Závěry dokládají, že koncept „neviditelného“ aktéra znamená mnohé přínosy – od stimulace teoretických a metodologických úvah přes obohacení informační základny pro tvorbu politik až po sebeuvědomění „neviditelných“ aktérů.

Stárnutí populace, které v naší společnosti probíhá, přináší kromě mnoha jiných důsledků i proměnu vztahů v rodině. Významné prodloužení střední délky života vede k tomu, že se etapa současné koexistence dvou dospělých generací výrazně prodlužuje. Poprvé v historii tak pravděpodobně prožijeme více let jako dospělí jedinci s žijícími rodiči než jako na nich závislé děti. Toto výrazné prodloužení vzájemné koexistence dvou dospělých generací znamená zásadní proměnu vztahu rodičů a jejich dospělých dětí. V článku se zaměřujeme na některé normy regulující vztah rodičů a dětí a soustředíme se na nalezení faktorů regulujících vztah dětí k rodičům a na proměnu těchto norem v posledních dvou desetiletích. Zjišťujeme také, zda existuje v české populaci určitá míra názorové shody generací na rozsah či existenci mezigeneračních závazků. V ohnisku pozornosti jsou především představy české seniorské populace, kterou s ohledem na stále nízký věk odchodu do důchodu definujeme jako osoby šedesátileté a starší. K zodpovězení našich výzkumných otázek nám slouží data z Evropského výzkumu hodnot, která máme pro Českou republiku k dispozici pro roky 1991, 1999 a 2008.

V posledních dekádách došlo v ČR, podobně jako v jiných zemích, k zásadním změnám v rodinném a reprodukčním chování – mezi nimi také k poklesu sňatečnosti a odkládání vstupu do manželství. Tyto změny bývají vykládány z perspektivy druhé demografické tranzice, která postuluje, že ve společnosti dochází k posilování hodnot negativně ovlivňujících individuální rozhodnutí vstoupit do manželství. Nicméně vliv hodnotového profilu jednotlivce na vstup do manželství dosud nebyl explicitně modelován. Proto používáme data ze dvou vln šetření Generations and Gender Survey z let 2005 a 2008 a ukazujeme, jaký byl vliv vybraných hodnot (měřených v první vlně panelu) na pozdější vstup do manželství. Nalézáme pouze dílčí potvrzení teorie druhé demografické tranzice (materialismus zvyšuje pravděpodobnost vstupu do manželství u respondentů mimo pracovní trh). Celkově pozorujeme mnohem slabší vliv hodnotových proměnných na vstup do manželství, než jsme podle teorie druhé demografické tranzice očekávali.

Způsoby bydlení a praktiky jeho budování představují jednu z výrazných a zároveň každodenních cest vyjadřování statusové pozice. Článek se pokouší z perspektivy spotřebních praktik rekonstruovat vztah mezi bydlením a sociálním prostorem v české společnosti pozdního socialismu. Na základě analýzy rozsáhlých reprezentativních šetření z let 1977 a 1984 hledá odpovědi na tyto otázky: (1) nakolik byla struktura bydlení tehdejší doby strukturována dimenzemi sociálního prostoru, konkrétně politickým, kulturním a ekonomickým kapitálem; (2) nakolik tento sociální prostor strukturoval preference v bydlení; a (3) jakou roli a pozici mezi praktikami bydlení mělo chataření a chalupaření. Za klíčovou dimenzi můžeme na základě dat považovat kulturní kapitál, který výrazným způsobem souvisel s migrací do měst, jeho nositelé častěji bydleli v bytech vyšší kvality a bylo u nich rozšířenější chataření a chalupaření. Diskuze poukazuje na možnou aplikovatelnost konceptů habitu a kulturního kapitálu při studiu rozdílů mezi městem a venkovem, a dále upozorňuje na problematičnost analýz preferencí v bydlení, které nezohledňují existující strukturu bytů.

Stať, kterou zde předkládáme, si klade relativně skromný cíl: nabídnout některé předběžné závěry z dostupných empirických kvantitativních dat a naznačit směr, kterým by se další sociologické studium české religiozity v generační perspektivě mohlo v budoucnu ubírat. Domníváme se, že sledované téma si zaslouží pozornost zejména ze dvou důvodů: 1. aktuální sociologická literatura dokládá, že jednoduchá sekularizační očekávání, že s každou novou příchozí generací bude míra sekularizace společnosti narůstat, nedošla svého naplnění. Dostupná data ukazují, že jsou to mnohdy právě mladší věkové kohorty, které si k religiozitě nejrůznějšího druhu (včetně té označované za „tradiční“) nacházejí pozitivní vztah. Generační zkušenost – spíše než nezpochybnitelný lineární trend modernizace, doprovázený „automatickou“ sekularizací – se tak zdá být relevantnějším vysvětlujícím faktorem. 2. Postupně se kumulující empirická data o religiozitě z pravidelně se opakujících mezinárodních šetření (EVS, ISSP) přímo vybízejí ke studiu jejích vývojových tendencí. Je tak možné již srovnávat nejen mezigeneračně, ale i sledovat pohyby uvnitř jednotlivých generací v rámci plynutí času.

Článek je příspěvkem k debatě o evropeizaci politických stran, která je jedním z hojně diskutovaných témat současné politologie. V příspěvku zkoumáme míru evropeizace českých politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR prostřednictvím analýzy volebních programů těchto stran. Míra evropeizace je zkoumána za pomocí dvojdimenzionálního konceptu sestávajícího z kvantitativní a kvalitativní dimenze. Kvantitativní dimenzí je myšlen prostor věnovaný tématu evropské integrace v jednotlivých programech. Tato dimenze je dále členěna na kategorie rozptýleného výskytu, obecně koncentrovaného výskytu a specificky koncentrovaného výskytu. Kvalitativní dimenzí nazýváme rozpracování tématu evropské integrace v jednotlivých programech a dělíme ji dále na obecnou zmínku o evropské integraci, reakci na dílčí aspekty evropské integrace a na reflexi aktuálních problémů evropského integračního procesu. Za pomocí uvedeného konceptu analyzujeme volební programy pěti politických stran v rozmezí let 1996-2006.

Text se věnuje otázce identifikace prvních generací lokálních a regionálních politiků v České republice po roce 1989. Krátce přibližuje proměny politických a ekonomických elit a poté věnuje zvláštní pozornost ustavení, personálnímu složení a dalším charakteristikám prvních lokálních politiků. Specifičnost první generace místních lídrů spočívá v nutnosti naučit se vykonávat množství rolí spojených s obnovenými institucemi místní samosprávy. S nástupem nové generace lze očekávat rostoucí propast mezi názory a postoji lokálních politiků na jedné a občanů na druhé straně. První regionální lídři se vyznačují osobní zkušeností z předchozích funkcí v místní politice. Vykazují relativně vysokou míru interpersonální a institucionální důvěry, mají rovněž vysoké sebevědomí. Etablovaní členové regionální elity se začínají prosazovat ve špičkách politických stran, před lokální politiky staví otázku větší politizace. Otevřeným tématem zůstává postavení regionálních reprezentací v širším, evropském měřítku.