Search

The paper explores the use of ethnicity as a strategic tool in the politicization of the Mexican diaspora in the United States of America in the late 1960s and early 1970s. Referring to the example of the 1969 founding manifesto entitled “The Spiritual Plan of Aztlán” (El Plan Espiritual de Aztlán), it pays attention to the ways in which a section of the Mexican diaspora in the United States — Chicanos — came to identify themselves with the indigenous peoples of the United States and Mexico in the construction of their new collective identity. The text further examines the symbols of the Aztlán and the Bronze Race, the meanings attributed to them, and the question of authorship. In doing so, it draws on the interpretive frameworks of S. Hall, B. Anderson, R. Barthes and M. Castells. It concludes that the manifesto represents a highly selective, strategic narrative which mirrors both the Chicano movement’s claims for recognition in the US and the ways the Mexican diaspora interpreted its past to serve its current and future goals between the 1960s and early 1970s.

The paper explores the use of ethnicity as a strategic tool in the politicization of the Mexican diaspora in the United States of America in the late 1960s and early 1970s. Referring to the example of the 1969 founding manifesto entitled "The Spiritual Plan of Aztlán" (El Plan Espiritual de Aztlán), it pays attention to the ways in which a section of the Mexican diaspora in the United States -- Chicanos -- came to identify themselves with the indigenous peoples of the United States and Mexico in the construction of their new collective identity. The text further examines the symbols of the Aztlán and the Bronze Race, the meanings attributed to them, and the question of authorship. In doing so, it draws on the interpretive frameworks of S. Hall, B. Anderson, R. Barthes and M. Castells. It concludes that the manifesto represents a highly selective, strategic narrative which mirrors both the Chicano movement's claims for recognition in the US and the ways the Mexican diaspora interpreted its past to serve its current and future goals between the 1960s and early 1970s. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Demonyms (words expressing affiliation to an ethnic group, nation, state, city, etc.) need to be capitalized in the Czech language. However, research in various disciplines in recent decades has shown that some names that have been clearly understood as designations of the affiliation to a nation or an ethnic group do not correspond to the current understanding of these terms. Such designations include the words Keltové (Celts) and Germáni (ancient Germans), which in fact represent constructs artificially created by ancient Greek and Roman authors to denote large groups of barbarians regardless of what these barbarians called themselves, how they identified themselves, what languages they spoke, etc. If we regard the Celts or the ancient Germans as artificial constructs rather than ethnic groups, however, they need to be written with small initial letters according to the rules of the Czech orthography - keltové and germáni. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Il recente successo internazionale della miniserie televisiva statunitense The White Lotus conferma il permanere di una narrativa che configura l'isola come un topos di percorsi narrativi classici, che dalla letteratura sono approdati al piccolo e grande schermo. Questo articolo propone un'analisi della rappresentazione della Sicilia nella seconda stagione di The White Lotus, contestualizzandola all'interno di un filone di testi di varia natura che hanno contribuito a plasmare un'idea collettiva di isola e mettendola in relazione con un testo essenziale della "Sicilia di celluloide," cioè Il Padrino di Francis Ford Coppola. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Copyright of Czech & Slovak Social Work / Sociální Práce / Sociálna Práca is the property of Czech & Slovak Social Work and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

Though often called a “heaven on Earth” New Zealand suffers from a serious problem with gangs. Ethnic gangs have dominated the New Zealand gang scene since the 70s when many Maoris left traditional rural areas and migrated in search of work to the cities but ended up in poverty because of lack of skills and poorly-paid jobs. Maori urbanization and the dual pressures of acculturation and discrimination resulted in a breakdown of the traditional Maori social structures and alienated many from their culture. Maoris who have been unable to maintain their ethnic and cultural identity through their genealogical ties and involvement in Maori culture attempt to find it elsewhere. For many of those that have lost contact with their cultural and ethnic links gangs have replaced families and community and provides individuals with a sense of belonging and safety. The aim of this article is to demonstrate the role of gangs in Maori ethnic and cultural identity development. This paper demonstrates the impact of gang environment on individual identity development and provides evidence that cultural engagement initiatives can enhance Maori identities, which in turn could increase psychological and socio-economic wellbeing.

This paper examines Uruguayan society, which, despite its multiethnic origins, has developed a homogeneous culture. The main objective is to define the main cultural elements and describe the attributes of the Uruguayan ethnicity. Based on the analysis of socio-cultural specificities, the thesis provides practical recommendations to facilitate good relations with the Uruguayan nation. These may be particularly useful for business people, potential international students, travelers or other visitors to Uruguay, and others interested in learning about the local people and their culture. The theoretical section explains basic concepts related to identity, ethnicity and nation, and also introduces theoretical concepts and approaches to these ambiguous phenomena. The practical part contains interpreted data from field research conducted by the author in Uruguay in 2018. The research is based on qualitative research methods and consists of two focus group interviews with Uruguayans, four semi-structured interviews with recent immigrants, and long-term observation. The significance of the research is all the more valuable because the findings presented are unique in the field of this previously uncovered topic.

The article concentrates on the image and reception of Slovak literature in specialised Hungarian-language texts from the period of Austro-Hungarian Compromise. In the history of Slovak-Hungarian relations, this period was one of the most complicated: the middle classes were being speedily assimilated and the Slovak culture was under intense pressure of the state and Hungarian culture. The first comprehensive publication on Slovak literature in this period was written by Imre Gáspár as early as 1879, but it remained without much feedback. Subsequent articles and encyclopaedic entries were penned by Slovak authors who either worked in Budapest as civil servants (Samo Czambel, Adolf Pechány) or were based directly in Martin, Slovakia (Jozef Škultéty). Škultéty was invited to write on Slovak literature by the Budapest-based professor Oszkár Asbóth who also authored a journal article on Svetozár Hurban Vajanský. Despite differences in authors' social and cultural backgrounds, the narrative texts share several similarities: in the introduction, they provide a general overview of the history of the Slovak language and literature and then deal with outer-literary aspects in the works of a few authors and look for similarities. The works of Ján Hollý and Andrej Sládkovič were held in especially high esteem. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Questa ricerca si lega a studi sulla mobilità criminale della ‘ndrangheta in Australia. Risultato di una estesa ricerca sul campo, e partendo da una critica del concetto di etnia nel crimine organizzato italiano in Australia, questo lavoro riflette sugli interessi politici dei clan calabresi in Australia. Alcuni clan possono mantenere legami con poteri ed élite professionali anche sfruttando la “solidarietà etnica” all’interno della comunità migrante.

Though often called a “heaven on Earth” New Zealand suffers from a serious problem with gangs. Ethnic gangs have dominated the New Zealand gang scene since the 70s when many Maoris left traditional rural areas and migrated in search of work to the cities but ended up in poverty because of lack of skills and poorly-paid jobs. Maori urbanization and the dual pressures of acculturation and discrimination resulted in a breakdown of the traditional Maori social structures and alienated many from their culture. Maoris who have been unable to maintain their ethnic and cultural identity through their genealogical ties and involvement in Maori culture attempt to find it elsewhere. For many of those that have lost contact with their cultural and ethnic links gangs have replaced families and community and provides individuals with a sense of belonging and safety. The aim of this article is to demonstrate the role of gangs in Maori ethnic and cultural identity development. This paper demonstrates the impact of gang environment on individual identity development and provides evidence that cultural engagement initiatives can enhance Maori identities, which in turn could increase psychological and socio-economic wellbeing. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

This paper examines Uruguayan society, which, despite its multiethnic origins, has developed a homogeneous culture. The main objective is to define the main cultural elements and describe the attributes of the Uruguayan ethnicity. Based on the analysis of socio-cultural specificities, the thesis provides practical recommendations to facilitate good relations with the Uruguayan nation. These may be particularly useful for business people, potential international students, travelers or other visitors to Uruguay, and others interested in learning about the local people and their culture. The theoretical section explains basic concepts related to identity, ethnicity and nation, and also introduces theoretical concepts and approaches to these ambiguous phenomena. The practical part contains interpreted data from field research conducted by the author in Uruguay in 2018. The research is based on qualitative research methods and consists of two focus group interviews with Uruguayans, four semi-structured interviews with recent immigrants, and long-term observation. The significance of the research is all the more valuable because the findings presented are unique in the field of this previously uncovered topic. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Copyright of Confluenze. Rivista di Studi Iberoamericani is the property of Universita di Bologna, Dipartimento di Lingue, Letterature e Culture Moderne and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

The aim of the study was to relate the attitudes toward sexual behaviors of different minority ethnocultural groups to the acculturation process. The final sample consisted of 182 heterosexual people who were identified as Latin/Hispanic, African or African American, and Asian. The sample completed an online questionnaire that included the Attitudes toward Sexual Behaviors Scale and indicators of acculturation. In the African or African American group, the results showed that acculturation preferences (preferences to maintain) in the most private areas proposed by the relative acculturation extended model (RAEM) are negatively related to the attitudes toward sexual behaviors. The results also showed that the acculturation indicators in the sexual area are directly related to the attitudes toward sexual behaviors and moderate the relation between gender and those attitudes in the different groups. In the Latin/Hispanic and African or African American groups, preferences to maintain the sexual customs of their home culture (culture of origin) are negatively related to the attitudes toward sexual behaviors. In the Asian group, the maintenance of the sexual customs is negatively related to the attitudes toward sexual behaviors. In the African or African American group, the gender also moderates the relation between the acculturation process and the attitudes toward sexual behaviors. In conclusion, it is important to consider the acculturation process when the attitudes toward sexual behaviors are analysed. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

The ancient sources preserve traces of different foundation accounts about Kos by Aeliades, Makareus, Merops, Herakles and by the Dorians. The account preserved by Pherecydes, Ps. Apollodorus, Tzetzes and some scholia ascribes the foundation of Kos to Herakles, who kills the koan king Euripylos and generates two sons: they will be the future kings of Kos. Herodotus ascribes the origins of the Dorian ethnos in Kos to the Dorians from Epidaurus. The account preserved by Strabo ascribes the foundation to the Dorians who returned in the Peloponnese after the Trojan War and who founded Megara. These foundation accounts seem to show different mechanisms for the representation of the «being Dorians» in Kos.

The aim of this paper is to take into consideration the traditions about autochtony in five poleis of Asia Minor: Miletus, Ephesus, Samos, Chios and Smyrna. From this analysis the autocthony emerges as an element of the community’s collective identity and as such is used within a process of writing and rewriting of the history of the poleis. In the first four poleis the concept of autochtony is inserted in a debate between different groups in the same city; in Smyrna the concept is linked with a different perspective of celebrative traditions of the various Ionic poleis in the age of the Roman Empire.

Pausanias arranges the archaiologiai of the Ionian Dodecapolis so that, for each individual city, any single piece of tradition is either accepted or rejected and put in its place in chronological order. This means writing the history. The Periegetes knows very well the so-called «panionian» version, which underlies his text; he tends to prefer this version and, when he talks about identity, he thinks according to its mechanisms. But he gives an account in which this version is mitigated through the comparison with other elaborations, and includes some aspects of these latter in his text. Pausanias integrates the «panionian» story with the local traditions of the poleis in an original account but he does this by applying the panionian perspective to the city traditions and by using and eventually adapting a chronological scheme taken from the local history or the mythography, where available, or from the oral tradition, if the collective memory preserves one.

The Xanthos Valley is one of the best examples of multiculturalism and coexistence of different cultural influences of Greeks and Persians. On the one hand, in fact, there was an attempt to incorporate the region into the sacred Greek history, by creating genealogies and mythical ties (as well evidenced by literary works, such as those of the epic writer Panyassis and the local historian Policharmus); from other hand, the political propaganda carried out by Xanthos sovereigns during the fifth and fourth centuries BC clearly confirmed the local origin of Lycians and their relations with the Achaemenid world. The analysis of some local inscriptions and of the work of Menecrates of Xanthos allows to show a culture in which Greek elements are mixed with Anatolian or oriental elements.

This article aims to analyze first the relationship between tourists and natives in a liminal area such as the villages built on the road that takes tourists to Mursiland, and the dialogical construction that derives from it, which is in all respects a representation, and secondly in which way tourism has changed external and internal relations in the Mursi society. The dialogue between these two groups, tourists and Mursi, gives rise to an image that is the product of both the expectations of the visitors, and the idea Mursi women, the main subject of the photos, have about these expectations. The outcome is a representation of the savage who often conflicts, given its aggressiveness, venality and unreliability with that of the kind, well-mannered Rousseau-an primitive. In this liminal area, with the mimesis of the wild Savage, the Mursi on the one hand enter the market economy and globalization, but maintaining some control in the process. On the other hand, they adapt their society by creating new figures of cultural brokers, as well as allow the weaker sector of society, girls and women, to acquire 'agency' and access to a new type of wealth, money, and not only cattle on which the Mursi's patriarchal society is based. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Tato studie se soustředí na otázku stereotypních obrazů, které majoritní česká společnost konstruuje o dvou vybraných národnostních menšinách. V této studii byla šetřena zejména skutečnost, zda existuje názorový rozdíl ve vnímání Romů a Vietnamců v závislosti na pohlaví, věku, vzdělání a bydlišti respondentů.

Tématem textu jsou limity inkluze ve vzdělávání romských dětí v rámci českého školství. V první části se text zaměřuje na vymezení inkluze. Vychází z definice UNESCO a charakterizuje ideový vývoj pedagogického přístupu k lidem, kteří jsou označeni jako ti, kteří potřebují podporu při vzdělávání. Následuje deskripce problematiky vzdělávání Romů v České republice a pohled na vybrané strategie a na opatření, jejichž cílem byla podpora rovného přístupu ve vzdělávání. Cílem výzkumné části je prostřednictvím analýzy výsledků výzkumů najít limity inkluze ve vzdělávání romské minority. Metodologicky příspěvek vychází z Glaserova přístupu k zakotvené teorii, z postupů školní etnografie, z teorie kulturních modelů, která navazuje na kognitivní antropologii. Glaser tvrdí, že při hledání teorie lze považovat všechny informace za data. Na základě uvedeného tvrzení byla provedena analýza a konceptualizace dat z vlastních etnografických výzkumů týmu Bittnerová, Doubek, Levínská, byly diskutovány studentské závěrečné práce a vědecké výstupy dalších badatelů v oblasti vzdělávání minorit. V textu je ukázáno, co se děje, když do vzdělávacího systému vstupuje romský žák, jak na něj reaguje školní prostředí a jak romské děti a rodiče vyjednávají s institucí školy a jejími aktéry. Dospíváme k závěru, že jádrovou kategorií v uvažování o inkluzi Romů je IDENTITA ŽÁKA. Důležité je, aby romskému dítěti nebyla upírána, aby byl identifikován jako žák, nikoliv jako Rom. Proces identifikace se musí odehrávat nejen na úrovni školy, ale také v rodině a ve vztahu k sobě. Inkluze romského žáka by měla spočívat v přiznávání identity žáka a její zvnitřnění dítětem i rodiči.

V článku si klademe za cíl předložit zkušenosti žáků a žákyň s vnímáním vlastní jinakosti ve školní třídě. Konkrétně se zaměříme na porozumění zkušeností 1,5 generace mladých imigrantů z Ukrajiny. Naši respondenti, v současné době mladí dospělí, se v rozhovorech zabývají svou zkušeností se začleňováním do české společnosti. Pro předkládaný článek se soustředíme na období mladšího školního věku. Výzkum vycházel z provedení rozhovorů se čtyřmi respondenty, jimiž byly mladé osoby ve věku 24–29 let žijící v České republice, které se do České republiky přistěhovaly z Ukrajiny ve věku od šesti do devíti let. Rozhovory byly zpracovány pomocí tematické analýzy (Braun & Clarke, 2006). Cílem předkládaného textu je detailní analýza toho, jak vnímali sekundární školní socializaci s důrazem na utváření jinakosti a stejnosti ve vrstevnickém kolektivu. Analýza vybraného období koresponduje s časovou osou postupného začleňování do české společnosti od prvotního „nárazu“ po zvládnutí a vyrovnání se s nároky osobní situace. Zaměříme se na identifikované aspekty tohoto procesu a strategie zvládání. Bohatá data získaná z rozhovorů ukazují, jakým způsobem v konstrukci jinakosti působí (ne)znalost jazyka a jaké emočně náročné zážitky spojené s vyloučením z kolektivu a izolací s sebou nese období potřebné pro zvládnutí místní řeči, u našich respondentů poměrně krátké. Ve školní třídě byly tyto děti často terčem posměchu, dokonce se objevovaly i narážky týkající se jejich inteligence – právě z důvodu nedokonalé znalosti jazyka. Rozhovory poukazují na to, že s touto skutečností nijak nepracovali učitelé, kteří by jinak mohli negativní vývoj alespoň zmírnit, ne-li mu zcela předejít. Po osvojení jazyka už bylo pro tyto děti navazování vztahů lépe realizovatelné. Pozorujeme snahu zdůrazňovat stejnost s majoritou a paralelně strategii začlenění skrze repertoár vlastních kvalit. Jako nejúspěšnější a v zásadě očekávaná se v českém školství jeví strategie asimilace, tedy splynutí s většinou (Berry et al., 2002). Neustálé přizpůsobování a adaptování se tak stává u dětí migrantů jakýmsi základem fungování v každodenních interakcích.

This article aims to address the movement of racial and ethnic violence memories practiced by the military dictatorship, which started to be released from the phase of its distension. With the partial relaxation of institutions connected to the control and political repression, several memories of marginalized groups could gain public space. Our analysis will focus on three films: O Homem que virou suco (João Batista de Andrade, 1980), Mato eles? (Sérgio Bianchi, 1982) and O Dia em que Dorival encarou a guarda (Jorge Furtado and José Pedro Goulart, 1985). The issues that will guide this article are: how collective memory is triggered by the narrative of these films that expose episodes of pain?; in what ways institutions evaluated these films?

Copyright of Pedagogická Orientace is the property of Pedagogicka Orientace and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

Copyright of Pedagogická Orientace is the property of Pedagogicka Orientace and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

Gagauzská menšina je ve východní Evropě unikátem v několika ohledech. Prvním je nepochybně doposud neobjasněný původ této skupiny. Při důkladném hledání lze nalézt až 20 teorií o původu Gagauzů. Druhým unikátem je dozajista gagauzský jazyk spojený s náboženstvím.

Kyrgyzstán je vnitrozemský stát v samém centru Střední Asie. Nejdelší hranice sdílí na severu s Kazachstánem a na jihovýchodě s Čínou, zbytek území sousedí na západě s Uzbekistánem a na jihozápadě s Tádžikistánem.

Copyright of Anthropologia Integra is the property of Masaryk University, Department of Anthropology, Faculty of Science and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

Copyright of E-Pedagogium is the property of Palacky University in Olomouc and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use. This abstract may be abridged. No warranty is given about the accuracy of the copy. Users should refer to the original published version of the material for the full abstract. (Copyright applies to all Abstracts.)

Ethnic diversity in northern Italy offers a unique view of the multiethnic society. The Italian government has long struggled with the right approach to ensure all local minorities the right conditions to preserve their way of life. Since the language is one of the most important attributes of identity, a lot of negotiations had focused mainly around him. Nowadays, the system of language and thus the ethnic rights and freedoms in Italy is relatively satisfactory in terms of minority groups. This work aims to answer questions related to the relationship between the German-speaking minority and Italian administrative establishment, hence the Italian language group. [ABSTRACT FROM AUTHOR]

Oblast Alsaska (Alsaska-Lotrinska) byla jako hraniční oblast častým předmětem sporu mezi Francií a Německem, což můžeme pozorovat již od nejstarších historických dob, ale i poměrně nedávno – jen během období let 1850 až 1950 měnilo alsaské obyvatelstvo čtyřikrát státní příslušnost. Tento region je typickou oblastí na pomezí.

Analýza focus groups se žákyněmi a žáky 9. tříd, které navštěvovaly rovněž děti z národnostně/etnicky různých skupin (vietnamské, ukrajinské/ruské, romské), zkoumá prostřednictvím diskurzně-analytických metod způsoby konstruování národnosti/etnicity. Identifikuje tři klíčová témata: téma jazyka jako nástroje inkluze a exkluze, téma konstrukce in-group a out-group a téma kultury, respektive její konstrukce v kontextu jinakosti/stejnosti. Na základě provedené analýzy ukazuji, že zvládnutí jazyka majority je mluvčími identifikováno jako hlavní nástroj inkluze, ale rodný jazyk zůstává ukazatelem esenciální pravdy o identitě daného jednotlivce. Ve snaze o inkluzi do in-group používají národnostně/etnicky „jiní“ nejčastěji diskurzivní strategie vlastní normálnosti a podobnosti příslušníkům majority, zatímco „domorodci“ nejčastěji mobilizují diskurz individualizace, aby ukázali sebe jako tolerantní jedince a zároveň aby identifikovali „dobré“ a „špatné“ příslušníky „jiné/ho“ etnika/národnosti. Kultura podobně jako biologie slouží především k vysvětlení odlišností mezi lidmi; zajímavý diskurzivní prostor v tomto smyslu skýtá kategorie psychického „vnitřku“, který může být využit k promýšlení podobnosti lidí a rovnosti mezi nimi.

Tento článek se zaměřuje na specifickou kulturní produkci ve dvou diasporách: bosňácké a kabylské. Neomezuje se na komparativní přístup, ale snaží se demonstrovat relevantní příklady pro obě komunity. Jeho hlavní teze spočívá ve zjištění, že technologický pokrok učinil šíření etnicky založené imaginace účinějším. I tehdy, když jsou diasporické komunity deteritorializovanými entitami, je přináležitost k etnické skupině explicitní. V úvodní části autor nabízí přehled teorií diaspory, transnacionalismu, nostalgie a emocí, Empirická část sestává z případových sond do dvou studovaných komunit. Nastolena je zde problematika populární kultury, zvláště ve formě blogů a hip-hopu. Zbývající části se soustředí na tradici a nostalgii v prostředí diaspory, komunitní slavnosti, užívání národních symbolů a stereotypy.

V tomto článku se zaměřuji na neracionální aspekty vzdělávání, specificky na rituální dimenzi vztahů ve školní třídě. Předpokládám při tom, že rituály mohou sehrávat důležitou roli v interakcích mezi žáky navzájem a žáky i jejich učiteli. Samozřejmá povaha rituálů se může problematizovat obzvláště tam, kde někteří žáci nemají kompetence k úspěšnému zapojení do rituálních událostí. Dochází k takovým situacím v etnicky různorodém třídním kolektivu? Cílem tohoto článku je pojednat přínosy vybraných teorií interakčních rituálů a ritualizací ve školní etnografii etnicky smíšených tříd a školních společenství. Kladu si otázku, v jakých ohledech jsou tyto teorie užitečné při výzkumu vztahové dynamiky třídních kolektivů navštěvovaných majoritními a romskými dětmi a jaké aspekty života školní třídy jako specifické sociální skupiny umožňují nahlédnout? Představuji analytické možnosti rituálně–interakcionistické perspektivy, která je založena na mikro-sociologii ritualizované každodennosti. Použití představeného rámce demonstruji na analýze vztahových pozic romských dívek skrze má etnografická pozorování.

Montagu psal o rase jako o „nejnebezpečnějším lidském mýtu“ a Lévi-Strauss ji nazval „prvotním hříchem antropologie“. Přestože po celé 20. století vznikaly nové a nové přesvědčivé argumenty, proč by měl být koncept rasy opuštěn, pro antropology, kteří se zabývají klasifikací lidských populací, zůstává rasa významným problémem. Rasová terminologie se stala trvalým průvodcem antropologických počinů, což lze přičíst zejména tomu, že rasa byla historicky vlastním jádrem antropologického výzkumu. I přes konceptuální neadekvátnost rasy se antropologie dosud neposunula za koncept rasy jakožto explanační nástroje pro chápání biologické variability lidstva, neboť za něj dosud nemá konceptuální a/nebo metodologickou náhradu. Tento článek nově analyzuje historickou antropologickou literaturu o etnicitě a interakcí mezi biologií a kulturou jako náhradou za koncept rasy a přetváří ji v kontextu moderního filozofického a psychologického pohledu na variabilitu lidské populace.

Tento článek zkoumá měnící se roli vědy ve veřejném diskursu o „rase“ a rasismu, přičemž prověřuje tvrzení, že nové biologické výklady lidského života („biologismus“) proměňují prožívání a chápání rozdílů mezi lidmi. V článku se dokazuje, že současný vývoj musí být interpretován v kontextu dvou předchozích období, kdy nedílnou součástí vědy byl nejprve rasismus a potom antirasismus. Rostoucí nadvláda biologismu podnítila jak utopické, tak dystopické předpovědi budoucnosti - podle jedněch dojde k obnově vědeckého rasismu, podle druhých věda konečně odstraní rasové myšlení. Tyto představy jsou sociálně i politicky přitažlivé, ale když je srovnáme s historickou zkušeností rasismu nebo se zjevným směřováním biologismu, tak zjistíme, že nejsou příliš věrohodné. Článek však ukazuje, že k významným změnám přece jen dochází. Nová biologie zpochybňuje existující pojetí příbuznosti, lidské jedinečnosti a rozdělení mezi přírodou a kulturou a proměňuje oblast, v níž se rasa diskutuje. Článek zdůrazňuje některé charakteristiky této nové situace, když zkoumá vznik nových vyjádření rasializované politiky, která využívá biologii při konstrukci identity a zároveň ji považuje za bojové pole.

Článek se soustřeďuje na praktický význam etnicity jako konstitutivního prvku etnokulturních identit. Na podkladu sociologie Pierra Bourdieu tvrdíme, že je zásadní reflektovat způsob, jakým praktický význam etnicity přispívá k sociální realitě etnokulturních identit, jak praktické vědění sociálních aktérů o etnicitě přispívá k jejich etnokulturní identitě. Přestože se zdá, že procesy formování etnokulturní identity bývají obvykle spjaty primárně s menšinami, ukazujeme, že k tomu, abychom mohli analyzovat formování etnokulturních identit menšin, je vždy nezbytné hovořit také o formování dominantních etnokulturních identit. Komplexní vztahy mezi různými etnokulturními identitami konstituují "pole etnicity". Coby nástroj sociální orientace na tomto poli není vnímání etnicity pouze vnímáním etnokulturní difierence, ale je také vnímáním etnokulturní distinkce. Politické strategie sociální inkluze skrze integraci menšinových etnokulturních identit nevyhnutělně modifikuje celou strukturu pole etnicity. Až donedávna dominující vnímání etnicity v české společnosti, které pohlíželo na menšiny jako na etnokulturní kolektivity a chápalo kulturní diverzitu české společnosti ve formě etnokulturní diverzity, vede k etnokulturnímu vymezení české národní identity. Pojímáním české národní identity jako dominantní etnokulturní identity jsou všechny ostatní etnokulturní identity, coby nezamýšlený důsledek této formy sociální inkluze, vylučovány z pomyslného etnokulturního společenství českého národa. Otázkou je, zdali dominantní instituce a diskurzy budou upřednostňovat toto vnímání etnicity oproti jiným sociálním identitám.

Následující text se snaží načrtnout možné interpretace toho, jak se prostřednictvím kulturní reprezentace tělesnosti, zahrnující i analýzu DNA, může zobrazovat přináležitost k určité etnicky definované komunitě. Konkrétním příkladem, kterým se zabývá, jsou spojení výpovědí o tělech, která se popisují skrze genetický kód, a zároveň výpovědí odkazujících k sebedefinici etnické core-group, jež vytváří potenciál i pro identifikaci „těch druhých“, těch, kteří stojí za hranicemi sdílené solidarity. Ptá se tedy, jak funguje tělesnost a jedna z kategorií života, genom, jako objekt par excellence při utváření symbolických hranic mezi přírodou a kulturou. V tomto kontextu si všímá toho, jak jsou prostřednictvím vyjednávání hranic očišťovány prahy mezi etnicizovanými core-group a out-group, „námi“ a „ostatními“, to znamená, jak je solidarita k určitému společenství strukturovaná kolem odkazů na přirozenost ideje původu, předků a kulturalizaci tělesného kódu či mýtu společné krve. Jeho snahou je přitom upozornit na procesy reprezentace, které určují, kdy se co přiřazuje sféře přírody či naopak sféře kultury, a jakou roli v tomto procesu hraje diskurs populární reprezentace vědecké analýzy těla a jeho genomu. Odkazy na krev, stejně tak jako na analýzu DNA, jsou zde přitom kulturními fenomény stejně tak jako jsou zmínky o původu a o tajemstvích předků součástmi sféry přirozenosti světa konkrétní etnicizované komunity.

Forgiate all’interno di molteplici e variegate forze di interazione sociale, le collettività emergono in una notevole varietà di configurazioni. Esse possono formarsi per differenti ragioni, e possono essere costituite da persone la cui aderenza a un determinato gruppo varia a seconda di molteplici fattori. Una tale contestualità inscindibilmente connessa al “raggruppamento” sociale rende quello di “identità collettiva” un difficile oggetto di studio oltre che un ambito estremamente problematico da definire in prospettiva storica. Questa raccolta di saggi intende offrire un quadro su simili questioni. Partendo da un seminario svoltosi a Napoli (Università degli Studi di Napoli Federico II, 11 Febbraio 2014), organizzato nell’ambito delle attività del progetto FIRB “La percezione dello spazio e del tempo nella trasmissione di identità collettive. Polarizzazioni e/o coabitazioni religiose nel mondo antico (I-VI secolo d.C.)”, gli articoli inclusi in questa sezione monografica analizzano i rispettivi e specifici ambiti di indagine secondo una più generale componente chiave: l’identità collettiva come percezione di similarità e differenze, dunque, più in generale, l’identità collettiva come processo sociale. Questo modo più ampio di descrivere l’identità gruppale serve come base per l’esame delle formazioni identitarie, anche “religiose”, soprattutto nella prospettiva della longue durée così come declinata negli ultimi anni.

Il contributo propone una riflessione d’insieme sulle tematiche sviluppate in nove saggi dedicati a “Identità etniche, identità collettive, identità religiose. Problemi aperti in prospettiva diacronica”. Il tema dell’identità è riesaminato dall’autore sotto diverse angolature: identità come racconto, come ascesi, come camuffamento, come norma, come successo.

La complessità storica e storiografica delle questioni e dei termini oggetto di questa sezione monografica (“identità” e gli aggettivi che la connotano), implicano la necessità di sondare le multiformi rappresentazioni emergenti dalle fonti oggetto dei differenti contributi nella rinnovata prospettiva della longue durée (nel titolo della sezione, la cosiddetta “prospettiva diacronica”), una prospettiva che mira soprattutto a misurare gli scarti e le fratture emergenti da documentazione riferibile a vasti orizzonti culturali e cronologici. L’approccio è multi-situato, intento soprattutto a misurare talune permanenze e linee di contatto tradizionali rispetto alle definizioni identitarie in chiave etnica, collettiva e religiosa, viste soprattutto nella loro dimensione di rifunzionalizzazioni culturali e di strumenti di autodefinizione in e per particolari contesti.