Search

Uvod: Srdecni resynchronizacni lecba (SRL) je v soucasne době považovana za ucinnou a bezpecnou lecebnou metodu u pacientů s pokrocilým srdecnim selhanim. V připadě selhani endovazalniho zavedeni levokomorove (LK) elektrody je alternativou kardiochirurgicka implantace.Cile: Cilem prace bylo zhodnotit elektricke parametry kardiochirurgicky implantovaných LK elektrod a porovnat je s transvenozně implantovanými elektrodami, identifikovat přiciny selhani endovazalni implantace, srovnat klinický a echokardiografický resynchronizacni ucinek a porovnat bezpecnost obou přistupů.Metody a výsledky: U pacientů s indikaci k SRL byla LK elektroda implantovana buď endovazalně (skupina endo) nebo v připadě selhani endovazalniho přistupu, nebo jako soucast jineho kardiochirurgickeho výkonu byla elektroda implantovana epikardialně (skupina epi). Studie byla koncipovana jako studie připadů a kontrol. V každe skupině bylo zařazeno 92 pacientů (26 žen, 66 mužů) průměrneho věku 69 let (epi) a 68 let (endo). Levokomorova stimulace byla při třilete kontrole ucinna u 98,1 % pacientů ve skupině epi, resp. u 96,6 % pacientů ve skupině endo (p = NS). Stimulacni prah byl mezi oběma skupinami srovnatelný při propustěni a při třilete kontrole. Při jednoměsicni kontrole byl prah signifikantně vyssi v epi skupině (1,62 V vs. 1,06 V, p < 0,001), podobně jako při jedno- a dvoulete kontrole (1,57 V vs. 1,09 V a 1,54 V vs. 1,21 V, p < 0,001). Energetický výdej pro LK stimulaci byl u pacientů v epi skupině ve vsech casových okamžicich signifikantně vyssi. Celkova proceduralni uspěsnost endovazalni implantace cinila 94,6 %. Klinicka odpověď na SRL byla zaznamenana u 71,4 % pacientů v epi a u 68,1 % pacientů v endo skupině (p = NS). Průměrný narůst ejekcni frakce LK v absolutnich hodnotach byl v obou skupinach srovnatelný (6,0 % vs. 7,2 %, p = NS). V epi skupině byla zaznamenana signifikantně vyssi jedno- i třileta mortalita (19,0 % vs. 5,5 %, resp. 21,7 % vs. 6,5 %, p < 0,001).Zavěr: Ve střednědobem sledovani jsou epikardialni elektrody schopne ucinne LK stimulace. Energeticka narocnost epikardialni LK stimulace je vyssi. Resynchronizacni ucinek je u pacientů s epikardialni a endokardialni LK elektrodou podobný, ale mortalita pacientů s epikardialni LK elektrodou se zda být významně vyssi.

Předkladame připad 56leteho muže s 30měsicni anamnezou předchozi operace ascendentni aorty dle Yacouba, jenž byl odeslan do komplexniho kardiovaskularniho centra pro akutni koronarni syndrom s nově diagnostikovanou blokadou leveho Tawarova ramenka na EKG křivce. Koronarograficke vysetřeni prokazalo atypicke postiženi kmene leve věncite tepny, jicnovou echokardiografii bylo verifikovano rozsahle pseudoaneurysma aorty, jež utlacovalo odstup obou koronarnich tepen, jako přicina akutniho stavu. Po uspěsne chirurgicke korekci (Bentallova operace) byl pacient propustěn bez komplikaci do domaciho osetřovani23. pooperacni den.

Uvod: Prezentujeme způsob provedeni a výsledky thorakoskopicke radiofrekvencni ablace technikou tzv. box-leze jako metodu lecby izolovane fibrilace sini (FS).Metoda: Celkem 31 pacientů ve věku 63,3 ± 8,4 roku podstoupilo oboustrannou thorakoskopickou ablaci pro symptomatickou paroxysmalni FS (n = 8; 25,8 %) a pro dlouhodobě perzistujici izolovanou FS (n = 23; 75,2 %). Technika tzv. box-leze zahrnuje oboustrannou izolaci plicnich žil a soucasně vytvořeni spojnice lezi na zadni stěně leve sině za použiti davkovane radiofrekvencni energie.Výsledky: Během výkonů se nevyskytly žadne komplikace souvisejici s vlastni ablaci, žadný periproceduralni infarkt myokardu ani cevni mozkova přihoda. Nulova byla take 30denni mortalita. Průměrna doba operace dosahovala 152,1 ± 36,7 min a průměrna doba hospitalizace byla 6,26 ± 1,24 dne. Při propustěni mělo 29 pacientů (93,5 %) na výstupnim EKG sinusový rytmus. Průměrna doba sledovani cinila 20,4 ± 8,3 měsice. Při prvni kontrole po třech měsicich od výkonu bylo 20 (66,6 %) pacientů z třiceti bez zachytu FS a bez nutnosti uživat antiarytmika. Sest pacientů podstoupilo v průběhu sledovani katetrizacni ablaci. Celkem 23 pacientů (76,6 %) vykazovalo trvalý sinusový rytmus v jednom roce po posledni provedene ablaci (chirurgicke ablaci nebo katetrizacni reablaci).Zavěr: Thorakoskopicka ablace box-leze je bezpecna miniinvazivni metoda lecby izolovane fibrilace sini. Tato metoda vykazuje výborne kratkodobe výsledky.

Uvod: Chirurgicka ablace je zavedenou metodou lecby fibrilace sini (FS) u pacientů s indikaci k jinemu kardiochirurgickemu výkonu. V jednotlivých centrech se vsak využivaji různe postupy a strategie ablace a souhrnna narodni data o chirurgicke lecbě FS nebyla v posledni době publikovana. Cilem prace bylo přinest souhrnne udaje o aktualnich trendech konkomitantni lecby i samostatných výkonů pro FS v Ceske republice.Metodika: Zdrojem dat byly udaje z Narodniho kardiochirurgickeho registru a ze specialniho dotazniku, vytvořeneho přimo pro ucely teto analýzy. Analyzovany byly trendy cetnosti provaděni konkomitantni ablace u kardiochirurgických pacientů s FS, provaděni ablace u různých typů výkonů a analýza faktorů, ktere vedou chirurgy k neprovedeni konkomitantni ablace při kardiochirurgickem výkonu. Shromažděna a analyzovana byla take data o samostatných výkonech pro izolovanou formu FS. Sledovaným obdobim byly roky 2010-2015.Výsledky: V celem souboru pacientů byla konkomitantni ablace FS provedena u 54 % pacientů s anamnezou fibrilace sini. Toto procento lehce klesalo během sledovaneho obdobi z 59 % v roce 2010 na 51 % v roce 2015. Konkomitantni ablace byla provaděna nejcastěji u pacientů podstupujicich operaci mitralni chlopně (71 %) a nejmeně casto u samostatne chirurgicke revaskularizace myokardu (40 %). V mnohorozměrne analýze byly jako nejsilnějsi nezavisle prediktory neprovedeni konkomitantni chirurgicke ablace FS identifikovany věk, anamneza infarktu myokardu, reoperace, renalni selhani, těžka systolicka dysfunkce leve komory (s ejekcni frakci ≤ 30 %) a předoperacni hemodynamicka nestabilita. Samostatne chirurgicke výkony pro izolovanou FS byly během sledovaneho obdobi provaděny v 9 (75 %) centrech v CR, celkem bylo provedeno 132 takovýchto výkonů; ve větsině center byly tyto výkony opustěny, přicemž některa centra přesla na strategii hybridnich ablaci FS. Hybridni ablace byly v roce 2016 provaděny již v pěti centrech, celkový pocet procedur byl 144 do konce roku 2015.Zavěr: Prevalence konkomitantnich chirurgických zakroků pro FS v CR lehce klesa a u teměř poloviny kardiochirurgických pacientů byla FS během výkonu ponechana bez chirurgicke lecby. Samostatne chirurgicke výkony pro izolovanou FS byly v CR teměř opustěny, přicemž je pozorovano postupne rozsiřovani hybridni lecby.

Ventricular septal rupture is a serious mechanical complication of myocardial infarction with important hemodynamic consequences. Without a rapid diagnosis and correction by surgical intervention, the short-term mortality of these patients is higher than 90%. We report the case of a patient with acute inferior myocardial infarction and a ventricular septal rupture with early diagnosis based on clinical examination and transthoracic echocardiography and postponed successful surgical correction.

Cil: Analýza výsledků a vývoje zkusenosti s endoskopickým odběrem vena saphena magna pro chirurgickou revaskularizaci myokardu.Metoda: Do prospektivniho sledovani bylo zahrnuto celkem 400 elektivnich nemocných, kteři podstoupili endoskopický odběr vena saphena magna v obdobi od zaři 2005 do zaři 2010. Hodnoceny byly demograficke, perioperacni a odběrove charakteristiky a cetnost komplikaci spojených s endoskopickým odběrem vena saphena magna v kratkodobem a střednědobem sledovani. Výsledky odběru byly vztaženy k vývoji zkusenosti s technikou odběru a byla doplněna mnohorozměrna analýza vlivu rizikových faktorů poruch hojeni na cetnost komplikaci endoskopickeho odběru vena saphena magna.Výsledky: Průměrný věk osob v souboru byl 68,9 ± 8,5 roku, castěji byli zastoupeni muži (69 vs. 31 %) a celkový průměrný BMI dosahl 31,1 ± 4,1. Odebrano bylo průměrně 2,1 ± 0,8 žilniho stěpu celkove delky 34,4 ± 9,6 cm při průměrnem casu odběru 41,8 ± 10,4 min.U sedmi nemocných (1,8 %) byl odběr konvertovan. V pooperacnim obdobi byl u 33 % nemocných zaznamenan hematom sledujici průběh odběroveho kanalu, u 12 % rezidualni otok koncetiny, 7,8 % nemocných udavalo mirnou bolest koncetiny a u 5,3 % bylo přitomno neurologicke postiženi v inervacni zoně n. saphenus. U žadneho nemocneho nedoslo k rozvoji ranne infekce, přechodna lymfaticka sekrece v mistě vstupni incize byla zaznamenana u 1,2 % nemocných. Při sledovani s odstupem tři měsiců doslo k poklesu incidence otoku (5 %), neurologickeho postiženi (3,2 %) i bolesti (4 %). V jednorozměrne analýze nebyla nalezena korelace mezi přitomnosti rizikových faktorů a cetnosti jednotlivých komplikaci. Rostouci zkusenost s metodou vedla k signifikantnimu zkraceni doby odběru, narůstu delky stěpu a poklesu cetnosti jednotlivých komplikaci.Zavěr: Endoskopický odběr je zatižen velmi nizkým rizikem komplikaci spojených s odběrem v. saphena magna. Přitomnost rizikových faktorů poruch hojeni nema vliv na jeho výsledky, do nichž se promita hlavně zkusenost s metodou.

Uvod: Degenerativni aortalni stenoza je spojena s koncentrickou hypertrofii leve komory, k jejiž regresi by mělo dojit postupně po nahradě postižene chlopně protezou. Vzhledem k věku pacientů s touto vadou jsou stale castěji implantovany bioprotezy, ktere ale nemaji fyziologicke průtokove parametry. Cilem nasi studie bylo posoudit, zda u biologických chlopni se stentem dochazi po operaci k regresi hypertrofie svaloviny leve komory.Soubor a metodika: Od března 2002 do prosince 2006 bylo na Kardiochirurgicke klinice Fakultni nemocnice v Olomouci implantovano celkem 293 biologických aortalnich chlopni se stentem. Použite bioprotezy byly od výrobců SJM (St. Jude Medical, St. Paul, USA; typy Epic, Epic Supra), Edwards (Edwards Lifesciences, Irvine, USA; typy 2650, 2900, 3000 Magna), Sorin (Sorin Biomedica, Sallugia, Italie; typy More, Soprano) a Medtronic-Hall (Medtronic, Minneapolis, USA; typ Mosaic).Soubor tvoři 165 mužů a 128 žen, průměrný věk byl v době operace 73,5 ± 6 let. Po operaci jsme dopplerometricky měřili efektivni a indexovanou efektivni plochu usti implantovane chlopně, soucasně jsme statisticky srovnavali tlousťku septa a zadni stěny leve komory v diastole před operaci, půl roku po operaci a jeden rok po operaci.Výsledky: Efektivni plochy usti bioprotez, indexovane na tělesný povrch, se v nasem souboru u 91,5 % nemocných pohybuji v rozmezi 0,65-0,8 cm2/m2, což je pod hranici publikovane hodnoty vzniku "patient-prosthesis mismatch" (PPM). Pouze u 8,5 % pacientů jsme naměřili plochu větsi než 0,85 cm2/m2. Statisticke srovnani tlousťky septa a zadni stěny leve komory bylo provedeno pomoci Mannova-Whitneyova testu. Prokazali jsme signifikantně nižsi hodnoty tlousťky septa v diastole půl roku po operaci a jeden rok po operaci ve srovnani s hodnotami před operaci (p < 0,0001), dale signifikantně nižsi hodnoty tlousťky zadni stěny v diastole půl roku po operaci a jeden rok po operaci ve srovnani s hodnotami před operaci (p ≤ 0,001).Zavěr: Bioprotezy se stentem, ktere jsme použili v nasi studii, nevykazuji podle nasich výsledků po implantaci zcela optimalni hemodynamicke parametry. I když byla indexovana efektivni plocha usti pod publikovanou hodnotou vzniku PPM (0,85 cm2/m2), u pacientů doslo k signifikantni regresi hypertrofie leve komory.

Uvod:Jednou z nejcastěji operovaných chlopennich vad v dospěle kardiochirurgii je degenerativni aortalni stenoza. Ucelem nasi studie bylo srovnani hemodynamických parametrů různých typů aortalnich bioprotez. Soubor a metodika:Od března 2002 do zaři 2006 jsme implantovali celkem 277 bioprotez (70 % z celkoveho poctu aortalnich protez). Použili jsme bioprotezy výrobců Edwards Lifesciences (typ 2650, 2900, 3000), Medtronic-Hall (Mosaic), SJM (Epic, Epic Supra), Sorin (More, Soprano). Do souboru bylo zařazeno 154 mužů a 123 žen, průměrný věk byl 74 ± 6 let. Peroperacně jsme posuvným měřitkem měřili zevni a vnitřni průměr prstence implantovaných chlopni. V pooperacnim obdobi bylo provedeno echokardiograficke vysetřeni, v ramci ktereho byly měřeny gradienty a efektivni plocha usti implantovane chlopně. Výsledky:Výrobcem udavaný rozměr bioprotezy neodpovida nami naměřenemu vnějsimu ani vnitřnimu průměru implantacniho prstence. Nejvice se výrobni velikosti chlopně přibližuje vnitřni průměr bioprotezy Sorin Soprano. Efektivni plochy usti bioprotez měřene pomoci dopplerometrie jsou výrazně mensi než hodnoty udavane výrobcem, ktere jsou ziskane z měřeni in vitro. V ramci celkoveho srovnani gradientů a efektivnich ploch usti vychazi z naseho sledovani nejlepe bioprotezy Edwards, Sorin (Soprano) a SJM (Epic). Bioprotezy Medtronic-Hall Mosaic) a Sorin (More) maji gradienty vyssi a i efektivni plochu usti jsme naměřili mensi. Optimalni plochu aktivniho usti bioprotezy, indexovanou na tělesný povrch pacienta, ktera by byla větsi než 0,85 cm2/m2, je obtižne dosahnout. Zavěr:Při implantaci aortalni bioprotezy je důležite znat jeji pooperacni hemodynamicke parametry. Spektrum chlopni, implantovaných na nasi klinice se diky rozdilům naměřeným v teto studii castecně změnilo.

OBJECTIVES: Deep sternal wound infection poses a serious problem in cardiac surgery, with an up to 40% risk of mortality. Massive loss of sternum bone tissue and adjacent ribs results in major chest wall instability causing respiratory insufficiency and defects of soft tissue healing. Proposals for managing the situation have been published but the complexity of the issue precludes unequivocal resolution. Capitalizing on orthopaedic experience, we used allogeneic bone graft of sternum as a viable option. METHODS: We performed the transplantation of allogeneic bone graft in 10 patients. In 9 cases, an allograft of sternum was used and in 1 case an allograft of calva bone. After the primary cardiac surgery, a massive post-sternotomy defect of the chest wall had developed in all 10 patients. Vacuum wound drainage was applied in the treatment of all patients. To stabilize the transverse, titanium plates were used. Bone allograft was prepared by the official Tissue Centre. Crushed allogeneic spongy bone was applied to reinforce the line of contact of the graft and the edges of residual skeleton. In 9 cases, the soft tissue was closed by direct suture of mobilized pectoral flaps. In 1 case, V-Y transposition of pectoral flap was performed. RESULTS: In 6 cases, healing of the reconstructed chest wall occurred without further complications. In 3 cases, additional re-suture of the soft tissues and skin in the lower pole of the wound was necessary. Excellent chest wall stability along with the adjustment of respiratory insufficiency and good cosmetic effect was achieved in all cases. In 1 case, severe concomitant complications and no healing of the wound resulted in death within 6 months after the reconstruction. Median follow-up of all patients in the series was 14.1 months (1–36 months). In 4 patients, scintigraphy of the chest wall was performed. CONCLUSIONS: Our existing results show that allogeneic bone graft transplantation is a promising and easily applied method in the management of serious tissue loss in sternal dehiscence with favourable functional and cosmetic effects. The relatively small number of patients with such severe healing complications of sternotomy however puts critical limits to a more detailed comparison with other practices and evaluation of long-term results.

Papilarni fibroelastom je druhý nejcastějsi primarni srdecni nador; navzdory sve benigni povaze může být zdrojem zavažných, život ohrožujicich embolizacnich přihod. Diky sirokemu rozsiřeni echokardiografie se s timto tumorem setkavame stale castěji. Autoři prezentuji připad papilarniho fibroelastomu aortalni chlopně u asymptomaticke nemocne, který byl řesen operaci při zachovani chlopně.

Uvod: Kombinovane srdecni operace s resekcnimi výkony na plicich jsou stale kontroverznim tematem. Tento přistup umožňuje lecbu dvou různých onemocněni v ramci jedne intervence, celkově kratsi dobu hospitalizace, mensi zatěž pro nemocneho a nižsi naklady spolu s uspokojivými výsledky. Diskutovanou otazkou zůstava nejasný vliv mimotělniho oběhu na rozsev malignity, dostatecnost rozsahu plicni resekce z nestandardniho chirurgickeho přistupu a větsi riziko pooperacniho krvaceni.Metody: Od listopadu 2010 do dubna 2014 podstoupilo na nasi klinice celkem deset nemocných (devět mužů, jedna žena) kombinovaný kardiochirurgický výkon spolu s resekci plic (průměrný věk 69 ± 7 let). Patologický nalez na plicich byl nasledujici (ctyři primarni karcinomy, ctyři benigni leze, jedna metastaza, jeden karcinoid). Prava plice byla operovana v pěti připadech, leva plice take v pěti připadech (pětkrat lobektomie, jednou extraanatomicka resekce, třikrat enukleace). V jednom připadě, v souvislosti s rozsahem malignity, byla provedena pouze explorace, pneumonektomie pote v druhe době z thorakotomie. Kardiochirurgicke výkony byly nasledujici: pětkrat aortokoronarni bypass, třikrat nahrada aortalni chlopně, jednou nahrada mitralni chlopně, jednou nahrada vzestupne aorty, třikrat ablace MAZE. Sternotomie byla metodou přistupu v osmi připadech, ve dvou byla použita levostranna thorakotomie a revaskularizace myokardu byla provedena metodou MIDCAB (minimally invasive direct coronary artery bypass). Revaskularizace bez mimotělniho oběhu byla použita ctyřikrat.Výsledky: V souboru byla zaznamenana nulova hospitalizacni mortalita. Žadný z nemocných nebyl revidovan pro pooperacni krvaceni, vsechny kardiochirurgicke výkony byly bez komplikaci. V jednom připadě byl lecen protrahovaný "air-leak". Vsichni nemocni s benignim nalezem (ctyři) jsou naživu. Nemocný s rozsahlou malignitou, operovaný dvoufazově, zemřel v terminalni fazi onemocněni. Dalsi nemocný s malignitou zemřel z důvodů nevztahujicich se k operaci rok po výkonu. Ostatni jsou pravidelně sledovani v pneumo-onkologicke ambulanci.Zavěr: Kombinovane srdecni operace s resekcnimi výkony na plicich mohou být provaděny bez zvýsene mortality a morbidity. Tento přistup eliminuje nutnost druhe intervence a ma uspokojive výsledky.

The purpose of this study was to review the outcome of dialysis-dependent patients undergoing cardiac surgery. We retrospectively reviewed 36 dialysis-dependent patients with a mean age of 63±9.4 years who underwent cardiac operations. Surgery included coronary artery bypass grafting (CABG) in 27 patients (75%), valve surgery in 2 (5.5%), combined CABG plus valve surgery in 5 (13.8%), combined valve surgery and MAZE procedure in 1 patient, combined valve surgery, CABG and MAZE procedure in 1 patient, major aortic surgery in 1 patient, suture of injured right ventricle in 1 patient and extirpation of infected right atrial thrombus in 1 patient. In-hospital mortality rate was 11.1%. All the deaths occurred in patients who underwent urgent procedure. Two of the deaths occurred in patients who underwent cardiac surgery procedure on pump (ascending aorta replacement and infected thrombus removing), one death occurred in a patient who underwent suture of injured right ventricle and another one death occurred in patient who underwent the conventional myocardial revascularization. The survival was 77.8% at 1 year. Generally suggested predictors of increased late mortality are heart failure, urgent/emergent surgery, the complexity of the surgical procedures (valve surgery, combined CABG, valve and major aortic surgery) and postoperative low cardiac output syndrome. In dialysis-dependent patients, CABG has an acceptable risk. Results in patients affected by valve lesions associated or not with coronary artery disease are improved by an early referral to surgery, before the onset of symptoms of heart failure.